Helena - rozhovor s autorem
Založeno: 16.12.2024 12:11
Tato hra byla napsána přímo pro náš divadelní soubor, byla tedy uvedena v Úpici jako světová premiéra, což je velká čest! Jak hra vznikla, vysvětlil přímo její autor Jiří Roth, spisovatel, dramatik a novinář.
Jak vlastně došlo k tomu, že jste napsal tuto hru? A na základě čeho?
Protože mne Hasan (Mgr. Hasan Zahirović, Ph.D., režisér úpického představení) o to požádal. Když jsem začal s divadlem D21 spolupracovat, tak tam Hasan ještě nebyl. Dělal jsem pro tento soubor několik dramatizací, naposled Orwella. Ten se hrál 13 let a vloni měl derniéru. Předtím jsem napsal ještě tři hry, takže je to možná 18 let, kdy jsem pro ně začal pracovat. První byly Staré pověsti české podle Kosmy, ne podle Jiráska. S Hasanem jsme se sice znali, ale jen tak zprostředkovaně. Když se ptal kolegů, kdo by mohl hru napsat, oni mu doporučili, ať řekne mně.
Jak dlouho se věnujete psaní?
Dlouho, řeknu dvacet let. Třicet let se živím jako novinář, vlastně se psaním zabývám celý svůj profesní život. Divadlo mne vždycky bavilo, byl jsem náruživý ochotník už jako mladík. Pak jsem od toho z různých důvodů nějak utekl, byť jsem se pokoušel i o profesionální kariéru, ale to bylo za minulého režimu. Musel jsem na vojnu, tak z toho sešlo, a nakonec se moje cesty ubíraly jiným směrem. Tímto jsem se nakonec oklikou k divadlu vrátil.
A už nehrajete, ani amatérsky?
Ne, ne! Nemám ani kde.
Pocházíte z Prahy?
Jsem z Chomutova. Měli jsme velký divadelní soubor Karla Čapka a mezi námi tam byli významní Čapkovci. V té době nebyl Čapek vyloženě zakázaný, ale nebyl ani doporučovaný, vlastně byl takzvaně odstavený. V knihovně jste ho asi našla, i já jsem ho znal hlavně z dětských knížek, občas se hrála Matka, ale jiné věci byly víceméně stranou. Nebyly moc v souladu s režimem.
Takže jste znalec díla Karla Čapka?
Úplný znalec nejsem, ale měl jsem ho rád, hodně jsem ho četl. Pak jsem měl období, kdy jsem přesedlal spíš na Josefa, přes jeho výtvarné umění, protože miluji jeho obrazy, hlavně ty kubistické. Najednou jsem měl toho Josefa tak nějak radši. I díky Hasanovi, který mne zavalil literaturou, kterou jsem poctivě přečetl a tam jsem zjistil, jakou měl Josef vlastně těžkou cestu k tomu svému vrcholu. Karel relativně snadno proplouval, také díky mamince, která k němu měla vztah až podivně ochranitelský, tak ten Josef to měl mnohem složitější. I tatínek, i když byl osvícenější, ho nutil do věcí, které on nechtěl. Dokonce to vygradovalo až tak, že chtěl spáchat sebevraždu. Zřejmě až na přímluvu prvního manžela Heleny tatínek trochu obrátil a pustil ho na akademickou dráhu. I z toho pohledu mi je Josef tak nějak bližší. Helena byla v nevýhodě jako holka, že se narodila v době, kdy emancipace nebyla ještě nastavená tak, aby mohla jít studovat. U ní jsem obdivoval tu její neuvěřitelnou vnitřní sílu. Ona se vdala trošku z trucu, ale neutopila se v tom. I v manželství si dokázala vybudovat svůj svět. Byla velice činorodá a také psala. Je zajímavé, že přes všechno, co všichni prožívali, držela rodina pořád pohromadě. Nejprve se odstěhovali do Prahy bratři, za nimi rodiče a pak po smrti prvního manžela i Helena. Dokud byla Helena v Brně, trávili všichni prázdniny u ní. Když si Josef s Karlem postavili vilky, mysleli na rodiče i na Helenu.
Z čeho jste čerpal při psaní té hry nejvíc?
Z knihy Moji milí bratři a z knih Marie Šulcové. Tam říká Helena, po rázném odchodu z domova, že se do Úpice už nikdy nevrátí. Přesto tam na konci padesátých let poprvé po letech přijela a krátce na to znovu. Tak rok před tou její návštěvou byla zplanýrovaná jejich zahrada, takže ona se přijela podívat vlastně na trosky svého domova. A ještě do atmosféry, která nebyla Čapkům vůbec nakloněná.
Kolik jste toho tedy musel nastudovat?
Nemám to úplně spočítané. Hasan mi přinesl svazek knih, brožurek a sborníků, v každé byla třeba jen určitá pasáž, pak jsem si četl z i toho, co mám doma... No, docela hodně toho bylo. Což je zase pro mne, musím říct, to nejzajímavější. Člověk si rozšiřuje vlastní obzory. A pak je otázka, jak to odvyprávět divákům.
To jsem se právě chtěla zeptat, jaký máte postup. Vy si to tedy nejdřív musíte přečíst...
Ano, nejprve to načtu a pak hledám klíč, tedy způsob, jak to naservírovat divákům. Musí to zkrátka cvaknout. Vím, co chci říct, ale nevím jak. Tak to je docela složitý proces. A když mám pocit, že už jsem ten klíč našel, tak to už jde, v uvozovkách, celkem lehce. Vím, co mám psát a co chci říct, ale než se k tomu člověk dopracuje, je to docela řehole.
A ty dialogy?
Ty musejí jednak posouvat děj a taky ilustrovat realitu. Třeba u babičky, jak Helena popisuje, která měla svůj jazyk a ten si i sama vytvářela. Mrzí mne, že jsme toho tam nemohli dát víc. Ona taky neměla úplně jednoduchý život s manželem, který na ni byl hrubý. Když se dostala do rodiny k Čapkům, tak se jí muselo ulevit. Věnovala se dětem, vymýšlela si různé legrácky a jejich tvorbu tím určitě hodně ovlivnila. Maminka byla zase hodně sečtělá, to měly děti od ní. Je obdivuhodné na celé rodině, že přes všechny průšvihy si udrželi integritu a životní nadhled, že nepodlehli skepsi. U té maminky vidím, samozřejmě je to zkratka, že taky měla svůj nenaplněný sen vymanit se z doktorského prostředí na vyšší úroveň. To se jí v Úpici nedařilo, tak tam nebyla šťastná.
Jak dlouho jste na té hře pracoval?
Určitě půl roku. Nápad vznikl na počátku minulého roku, kdy Hasana oslovili vedoucí vašeho souboru s prosbou o režii nějaké Čapkovy hry ke 200. výročí úpického divadla. A on přišel s tím návrhem vytvořit něco úplně nového, a jak už jsem na počátku našeho povídání uvedl, oslovil mne s prosbou, abych to napsal. A tak vznikla Helena ve stínu bratří Čapků.
Jak moc Vám vadí, když herci někdy (spíš mnohdy) upravují Váš text takzvaně volně podle autora?
Nevadí mi to. Vadilo by to jen v případě, že by to posouvalo děj nežádoucím směrem. Ve většině případů je ale přizpůsobení textu ku prospěchu, protože je pak hercův projev přirozenější.
Na čem pracujete nyní?
Teď jsem odevzdal adaptaci k románu Karoliny Světlé Kříž u potoka pro táborské divadlo, to bude divadlo jednoho herce, tak jsem zvědav, jak on to utáhne. Tady pro divadlo D21 připravujeme adaptaci Tracyho tygra od Williama Saroyana, která je, mimochodem, taková moje životní kniha. To je úžasný příběh, tak jsem zvědav, jestli se mi to podaří.
Tak já Vám přeji, aby se Vám to podařilo stejně, jako všechna Vaše předešlá díla včetně teď už naší společné Heleny, která je diváky velmi dobře přijímána a za kterou vám moc děkujeme.
Jana Kadaníková
rozhovor byl otisknut v listopadových Úpických novinách
